Německá ekonomika vypadá na první pohled bezproblémově. Má ovšem své strukturální neduhy. Ty se skrývají za aktuálně příznivým počasím – rychlým růstem práce-schopné populace a super-uvolněnou politikou ECB. Od roku 2010 vzrostla dostupná pracovní síla v Německu o dva miliony pracovníků a současně s tím nezaměstnanost díky měnové expanzi ECB spadla do blízkosti historických minim. Bez pozitivního demografického trendu by byla německá ekonomika odkázána “pouze” na velice pomalý růst produktivity práce Ta teprve v loňském roce dosáhla předkrizových úrovní z roku 2007.
Špatnou zprávou pro Německo je, že v následujících 20 až 30 letech vzroste podíl penzistů na celkové populaci na 50% (z dnešních zhruba 30%). Nepůjde se již spolehnout na příznivé demografické trendy, ba naopak. Bez reforem zvyšujících produktivitu práce v sektoru služeb může německý potenciální růst časem spadnout pod 1%. Problémy s produktivitou jsou právě v chráněném sektoru služeb – advokáti, notáři, stavební inženýři a další. Ti na rozdíl od průmyslu nebyli vystaveni po rozšíření Evropské unie takové konkurenci levnější pracovní síly ze střední a východní Evropy.
Otázka restartování růstu produktivity byla ve většině programů hlavních politických stran spíše upozaděna. Nejvíce se prolíná programem liberální FDP, která chce masivně investovat do vzdělání, výrazněji snížit zdanění střední třídy, deregulovat trh práce a případně i chráněná odvětví v sektoru služeb. Na migrační krizi se dívá do značné míry jako na příležitost pro německé podniky. Středo-pravá CDU/CSU se od minulých voleb posunula lehce doprava a ve většině ekonomických bodů by se pravděpodobně s FDP bez problémů shodla. FDP by byla nicméně o něco zdrženlivější k další evropské ekonomické integraci. Na druhé straně koalice s SPD by byla dnes pro Angelu Merkelovou byla složitější, protože strana se v řadě bodů (vyšší zdanění, vyšší regulace trhu práce) posunula výrazněji do leva. Naopak SPD a CDU/CSU by si asi více vyšli vstříc v evropské ekonomických otázkách, kde SPD prosazuje ještě výraznější ekonomickou integraci eurozóny v souladu s návrhy francouzského prezidenta Macrona. Jakákoliv koalice za účasti zelených bude komplikovanější, protože strana je v řadě ekonomických návrhů ještě více vlevo než CDU/CSU (viz tabulka níže).
Z pohledu německé ekonomiky by nejpozitivněji byla hodnocená zřejmě pravicová koalice CDU/CSU a FDP, která by pravděpodobně byla nejvíce fiskálně obezřetná, prosazovala by investice do vzdělání, nižší zdanění příjmů a integraci migrantů by se šila primárně podle potřeb německého průmyslu. Na druhou stranu by tato koalice vyžadovala, aby FDP překonala současná očekávání v předvolebních průzkumech a dosáhla alespoň 12% (pokud výrazněji nepřekvapí CDU/CSU). I tak by pravicová koalice měla v Bundestagu pouze těsnou většinu. To by však z pohledu německých trhů byla jediná vada na kráse a především pro akciové trhy by se i tak jednalo o velice pozitivní zprávu. Těsnou většinu v Bundestagu by navíc vyvážila programová blízkost, kterou se už žádná z dalších koaličních variant bohužel pyšnit nemůže. Trochu skeptičtěji by pravicovou koalici mohly přijmout ostatní trhy v eurozóně – pravicová koalice by byla méně otevřená hlubší integraci eurozóny prosazované Francií. To by se mohlo negativně projevit na kreditních maržích především na italském dluhu (s blížícími se volbami v Itálii).
Velká koalice CDU/CSU a SPD by se dnes formovala složitěji než v roce 2013, protože především SPD se snažila posunout z politického středu výrazněji do leva. Již v roce 2013 trvalo sestavení velké koalice skoro čtvrt roku. Dnes by to bylo ještě složitější. I proto by na ní došlo pravděpodobně v případě slabšího výsledku FDP a silnějšího výsledku anti-evropské AfD. Tedy až v případě, že by byly obě velké strany v zásadě “nuceny” ke spolupráci. V takovém scénáři by byla prvotní reakce trhů byla v nejlepším případě neutrální nebo spíše lehce negativní – implikovala by jednoduše nejprve hodně dlouhé dohadování. Ve finále by ale taková dohoda znamenala zřejmě rozpočtově expanzivnější vládu a vládu ochotnou jít do hlubší ekonomické integrace v rámci eurozóny. Taková koalice by mohla rozvázat ruce ECB a otevřít ji prostor k rychlejšímu ukončení měnové expanze. To by mohlo hrát do karet euru. A mohli bychom to pocítiti i v Česku – konec měnové expanze v eurozóně může ohrozit dnešní trpělivost sázkařů vyčkávajících na zisky koruny. Z velké koalice by měly také o něco větší radost slabší články eurozóny – mohli bychom vidět stlačování rizikových marží.